Vážení přátelé,
Je druhý den volna sté Tour de France, právě jsme se dodívali v televizi na brutální vítězství Chrise Frooma na Mont Ventoux, pospáváme v rozpálené Provence – skoro jako dovolená.
Jak se nám daří? Řekl bych, že přímo skvěle, ale nechci nic zakřiknout. Z Bretaně jsme se během týdne přesunuli rovinatými etapami plnými protivětru a nudy zpět do Provence. Občas nám foukalo do zad. Občas fouknul heterák, jak kluci o Pepy Zimovčáka říkají protivětru. Cesty vedly po silnicích s překvapivě hrubým asfaltem, dojezdy do měst byly dlouhé a plné aut. Padaly na nás krize z nedostatku spánku, které jsme přebíjeli kofeinem, hudbou nebo s písní na rtech. Tímto způsobem jsme prolétli podél zámků na Loiře nekonečnými lány polí ve střední Francii, kde již začali žně a obrovské traky plné obilí nás sfoukávali ze silnic, a později střední části Centrálního masivu až do Lyonu.
To již vyselo ve vzduchu něco velkého. 240km dlouhá etapa s cílem na epickém Mont Ventoux – legendární hoře tyčící se osamoceně v jižní Provence. Ventoux jsme vyhlíželi již dlouho dopředu. Přeci jen znamenal zpestření všedních dnů, ze kterých si pamatujeme jen asfalt a pot odkapávající v pravidelných intervalech z helem do kokpitů našich koloběžek. Někdy i cesta je cíl, ale včera byl cílem právě Ventoux.
Cestou jsme prolétli neskutečným způsobem. Podpoření partou Vaška Juna a místními borci od Christopha Quineau (kterému mimochodem děkujeme za krásné přijetí v jeho domovině) jsme se hnali vpřed asfaltem tekoucím pod nápory téměř čtyřicetistupňových teplot. Vodu jsme hltali po hektolitrech, kilometry polykali po desítkách. A pak, kousek za stoupáním třetí kategorie na Cote de Bourdeaux se objevil. Písečný vrchol Ventoux zalitý odpoledním sluncem. Fantazie.
Podvečerní Provence jsme se prohnali Malaceuné a Bedoinem cestami lemovanými tisícovkami karavanů, stanů a aut až na úpatí téměř 21km dlouhého stoupání na větrnou horu. Za soumraku i po setmění nás kupředu hnali desetitisíce hlasivek, na několika místech diváci vytvořili uličku širokou tak akorát na to, abychom se do ní vtěsnali – ohlušujícím řevem jsme vždy prolétli s notně podpořenou výší adrenalinu zlití pivem a nápoji všeho druhu. Ale proto jsme sem přijeli. Tohle je Tour de France, nejslavnější cyklistický závod naší planety. Nic více, nic méně.
Devět minut po půlnoci jsme po cca osmnácti hodinách jízdy a 250km v nohách stanuli na vrcholu. Provence pod námi svítila, studený vítr nám nafukoval naše větrovky, nebe zářilo hvězdami a televizní věž na vrcholu tiše blikala do tmy. Několik lidí na vrcholu v podnapilém stavu hulákalo do tmy, ale to nám nemohlo zkazit euforii z vrcholu, na který jsme se chystali několik let.
Obrovské díky za podporu našemu supportu. Odvádí tady neskutečnou práci. Dře od rána do noci, abychom se mohli projíždět po francouzských silnicích. Šlape neskutečným způsobem. K tomu obrovská podpora lidí podél trati, ze sociálních sítí, desítek mailů od neznámých lidí. To vše nás žene vpřed. Mílovými kroky uháníme k Vítěznému oblouku.
Ta mise ještě není u konce. Čekají nás ty největší alpští velikáni. S naším týmem v zádech a obrovskou podporou všech kolem se však není čeho bát. Zítra jdeme znovu na to. Držte nám palce.
Mirek | 14.07. 2013 20:46
jste borci, neskuteční borci. Smekám