Protože k vydání knížky nedojde, rozhodli jsme se příběh mise KICK FRANCE 2013 odvyprávět postupně na stránkách koloběžkového čtvrtletníku Koloběžkový Magáč. Na scéně je jeho první číslo, ve kterém naleznete povídání o korsických etapách ...
Koloběžkový magáč lze stáhnout na této adrese: http://www.ceskykolobeh.cz/cs/kolobezkovy-magac
Přepis povídání:
Seriál – Povídání z Tour de France 2013
Ve čtvrtek 27.6.2013 odpoledne mi volají z Českého rozhlasu. Jsme právě na Korsice a zítra vyrážíme na trať sté Tour de France. Říkám jim něco v tom smyslu, že to na nás začíná dopadat, že teď už je všechno hmatatelně blízko a pokud v nás nejsou obavy, pak pořádná porce respektu určitě. Plastové ošatky, každá pro jednoho z nás, jsou naloženy v autě, takto krásně je v následujících třech týdnech již neposkládáme. Naposledy si plácneme a usínáme s budíkem nastaveným na půl pátou ráno. Musíme se totiž přesunout z kempu v Bastii 150km na jih do Porto Vecchia, kde staletá Tour začíná.
Ráno ještě za tmy jedeme na start. Snídáme v autě něco jako jogurty a müsli. Nikdo nemluví. Většina z nás ještě poklimbává vědoma si toho, že ode dneška toho o mnoho více nenaspíme. Při vjezdu do startovního města míjíme hotel, kde je ubytován SAXO – Bank. Všude ticho, ani živáčka. Jen na startu na nás čeká štáb francouzské televize BMFTV. Je to tu. Bez zbytečných proslovů jdeme po letech příprav na to. Konečně.
Hned na prvním kilometru bloudíme a kilometr nula, kde každá etapa startuje, nacházíme se zpožděním. Je to nicméně naposledy, kdy na koloběžce zabloudíme – bloudění autem, naopak, je na dennodenním pořádku. Korsika se probouzí do teplého větrného dne a my plni počátečního elánu a sledováni televizním štábem nasazujeme zbytečně vysoké tempo. Novináři nás opouštějí asi na třicátém kilometru poté, kdy s námi udělají krátké povídání a projedou se na našich strojích. Reportáž bude odvysílána o týden později a od toho okamžiku bude většina Francie vědět, že jsme na trase Tour. Staneme se nedílnou součástí Staré dámy 2013.
V první etapě se trápíme. Nejsme rozjetí, jedeme nezvykle vysoké tepy, trápí nás vítr a horko. René není úplně srozuměn s naším tempem a po jedné ze zastávek, která se poněkud protáhne, nás opouští a zbytek etapy jede sám. Inu, je to jeho boj. Čeká nás první vrchařská prémie 4. kategorie na Cóte de Sotta, kopeček, který byste v Čechách ani nezaregistrovali, první povzbuzování od diváků kolem trati, první defekt a první report z trati pro Radiožurnál. Při druhém průjezdu Porto Vecchiem potkáváme několik PRO týmů při tréninku před jejich sobotním startem. Kluci z Garminu na nás křičí něco jako „Oh my God, are you kiddin´me?,“ předjíždí nás Cofidis a další. Pomalu nám dochází, že je to skutečně, že jsme skutečně na Tour de France 2013. Tím spíše, když nás od 150. kilometru trápí křeče. Vašek je nezvládá a sedá si na největší státovce na ostrově do odstavného pruhu, až ho vyděšený domorodec musí zdvihat a odvádět pryč, aby ho některý z kamionů nerozjel až na kost:) Posledních 80km etapy vede po jedné z nejfrekventovanějších silnic celé Tour, chvíli dokonce po dálnici a úplně v závěru zácpou v Bastii. Tam se nám nakonec zvedá nálada a v cílové rovince rozjíždíme sprint Vaškovi, který se honosí přezdívkou CAV. Protože je nejtěžší, vyfasoval pro sebe pseudonym sprintera Cavendishe.
V kempu už na nás čeká Hans Christian, od té doby nedílná část našeho supportu a talisman celého výletu. V následujících dnech bude postávat u trati se sklenicí vína v jedné ruce a bidonem v ruce druhé. Jsou tu také čeští fanoušci, kteří o našem projektu věděli, a jsou úplně paf z toho, že nás vidí naživo. Máme toho dost a jdeme spát. Holky, Pája s Máčou, nám později řeknou, že když nás viděly po té etapě, věřily, že nedojedeme ani do Pyrenejí.
Ráno se rozhodujeme pro pěší start do druhé etapy s cílem v Ajjaciu. Znamená to, že pojedeme cca o pět kilometrů víc, ale nemusíme složitě nakládat auta. Okolo půl sedmé na nás dokonce čekají čeští fanoušci, doprovázejí nás na start, fotí se s námi a českou vlajkou. Je krásně a za mořem vychází slunce. Zážitek z prvních deseti kilometrů nám kazí dvouproudá státovka. Jedeme odstavným pruhem a všichni si oddechneme na odbočce do Corte. Dnešní etapa vede přes vnitrozemí ostrova, je 156km dlouhá a poprvé se o slovo hlásí hory.
Jsme na tom psychicky lépe než včera, jen René opět neunáší delší zastávky a znovu nás opouští. Nejsme si úplně jisti, jestli jsme si zvolili ideálního kumpána do nepohody, ale nijak se tím nevzrušujeme. Naopak, přátelíme se s šipkaři. Chlapíci značící cestu Tour žlutými šipkami nám budou dělat společnost po celou Tour, často nám dají balík vod nebo něco k jídlu. Za odměnu mají na autě nálepku KICK FRANCE 2013. Setkání s nimi je vždy zpestřením mnohdy monotónních kilometrů.
Vnitrozemí Korsiky je fantazie. Dojíždíme do Corte. Trasa vede historickým centrem uličkou plnou kaváren a hospůdek, lidé křičí a tleskají. Zítra tu bude asi šílený kotel, ale i nám povzbuzování vnáší čerstvou krev do žil. Za Corte se cesta ještě více zvedá, Michal poprvé přezouvá boty, o slovo se hlásí puchýře. Jarda hlásí svalovici a potíže s lýtkem, ostatní se připékají k asfaltu. Alpo má na horko fígl – v kašně u cesty s ledovou vodou namáčí ruce až do totálního umrtvení. Ochladí tak celé tělo. Prý to tak dělá v zimě ve sněhu při extrémních závodech orienťáků. Opravdu to funguje.
Na Col de Serra na nás čekají holky s kýblem těstovin a Elisa v slzách. René jí z dobrého rozmaru seřval. Asi opravdu parťák do nepohody... Na necelém stém kilometru dobýváme překvapivě náročné stoupání druhé kategorie na Col de Vizzavona. Jsou tu první obytné vozy s fanoušky, nějací Francouzi nám nabízejí víno, panuje tu poklidná přátelská atmosféra. Zbytek etapy je vesměs z kopce. Krásné sjezdy po bezva asfaltu nás pobízejí ke zpěvu národních písní a kousek před cílovým Ajjaciem si dovolujeme i přepych v podobě kafíčka a zmrzliny v hospůdce u cesty. Prostě pohoda. Konec etapy je ještě překvapivě náročný, musíme projet městem zacpaným prázdninovým provozem, zdolat proklatě příkré Monte Salario, kde na nás čeká místní novinář, a také větrný dojezd podél moře k místnímu majáku. Alpo s Vaškem se koupou v moři, my si povídáme s americkými turisty, kteří zkoušejí naše monoposty. Dnes je nám již mnohem lépe než včera.
Třetí etapa začíná blouděním cestou na start, který je umístěn pod viaduktem na konci Ajjacia. Nedaří se nám rozpohybovat live sledování trasy, Michalovi nesviští navigace a trošku se tím posílá. Je prozatím nejteplejší den, ve kterém nás čekají čtyři klasifikované kopce, z jejichž vrcholů se vždy spustíme zpět k moři. Krajina připomíná klasické májovky – vyprahlé hory, rozeklané kaňony, polorozpadlé domy u cesty. Hlavně stoupání na liduprázdné Col de San Martino je jako jízda Grand Canyonem. Slunce nás začíná připékat k asfaltu.
Nejkrásnější úseky cesty nás čekají před městečkem Porto. Silnice vede na rozeklaných útesech nad mořem, klikatí se mezi skalami a v každém okamžiku nám nabízí nové fantastické výhledy. V Portu se hlásí opět Radiožurnál a Vašek důrazně připomíná redaktorce, aby se ho už nikdy neptala na to, jestli střídá nohy. Jsme upečení jako selátka na rožni, Jarda má seklé lýtko a volíme tedy delší oběd s tunou těstovin, jako ostatně obvykle.
Trasa etapy vede dále po vrstevnicích vysoko nad mořem. Jsme tam úplně sami, poprvé nasazujeme sluchátka do uší a mně dochází, že je to všechno skutečné. Že po letech tréninku a hodně hektických posledních měsících příprav jsme skutečně na Tour de France. Zbytek etapy si neskutečně užívám. Ke konci dne nás Tour ještě protáhne údolím smrti, kde je snad 45 stupňů Celsia a nehne se vzduch, a výstupem na Col de Marsolino, který z velké části vycházíme. Nahoře kempuje britská dvojice, která nenávidí Chrise Frooma, ale za Wigga by dala ruce do ohně. Snažím se jim vysvětlit, že si buduju na tváři Wigginsovy licousy, ale ještě nejsou moc vidět – ke slovu přijdou teprve v Alpách. Anglánům dáváme bidon a Pája fotí svoji nejslavnější fotografii, která vyšla později v Magazínu MF DNES. Je aranžovaná, cesta vedla opačným směrem.
Se skvělou náladou se pouštíme do nekonečného sjezdu, trochu si zazávodíme při vjezdu do Calvi a jsme v cíli. První část Tour je za námi. V kempu si dáme krapet vínečka a Alpo přichází s objevem, že Tour ujedeme. Pokud bude nejhůř, nemusíme prý spát a pojedeme to v kuse. Moc se nám ten nápad nezdá, ale nesmrtelný Alpo se jenom usmívá – má to všechno na sobě mnohokrát vyzkoušené. Inu dobrá ....
Celkové údaje
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2918158 - 38.minuta
2. etapa: 156km, 11:36, 54h, 1889m převýšení
3. etapa: 148,62km, 10:31,10, 2935m převýšení
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2918839 cca 20:30
George | 04.04. 2014 20:45
Stejně jste borci. ;-) Těším se na pokračování.